O lektorce

Možná mnohé zklamu, ale moje setkání s jógou nebylo vedeno žádnou duchovní pohnutkou nebo snad z touhy hledat a poznávat se. Zkrátka jsme na sebe tak nějak zbyly. Dnes, při vší úctě, kterou k tomuto učení mám, se až stydím použít slovo „zbyly“, ale tenkrát jsem to tak opravdu cítila. Prodělala jsem několik operací, které omezily moje sportovní aktivity. Tělo bolelo a já jsem hledala pomoc. Svět jsem v té době vnímala hodně materiálně, nastavená na výkon, takže když jsem se ocitla u paní léčitelky, která řekla: „….a co takhle jóga, paní Rabadová“, jen jsem nechápavě vytřeštila oči. Já a jóga? Válení se na podložce, žádná rychlost, žádná akce, žádné spalování kalorií…………..? Netrvalo dlouho a ležela jsem na podložce u mé první a výborné učitelky – jogínky Jarky Prokopové. Děkuji. Praktikovali jsme ásany, pránájámu, kratičké meditace. Zpočátku bylo velmi těžké udržet pozornost a zklidnit tolik roztěkanou mysl, ale postupně roztěkanost mizela a já jsem objevovala krásný vnitřní svět. Život přestal být černý nebo bílý, ale hrál všemi barvami. Jakoby skončila doba temna. A já jsem zatoužila tohle předávat dál. Chtěla jsem, aby i druhým bylo stejně dobře jako mě, aby poznali sami sebe, aby objevili, co v nich dřímá, aby poznali, že svět není jenom hmota, ale něco víc, něco, co nás daleko přesahuje. V roce 2009 jsem absolvovala kurz trenéra 3. třídy u manželů Hoškových v Plzni a v roce 2010-2011 dále kurz trenéra 2. třídy u manželů Kneislových (Český svaz jógy) v Praze. Získané osvědčení mě opravňuje k výuce jógy. Od toho roku provozuji pravidelné úterní a od roku 2016 i středeční kurzy v Červeném Hrádku v areálu sportovního centra Sport Hrádek. Zcela zásadní význam pro mou současnou praxi měla návštěva Indie v lednu 2014, kam jsem se dostala se skupinou jogínek pod vedením Kláry Hetzmanové – mého tehdejšího gurua. Denní praktikování pránájámy a meditací ve mně hluboce zakořenilo. Indie mě změnila po stránce osobní, ale především v oblasti jógové praxe. Přijela jsem okouzlena mocí dechu, každého „obyčejného“ nádechu a každého „obyčejného“ výdechu. Okouzlena mocí meditace, kdy se zdánlivě nic neděje a přece se děje tolik. Okouzlena poznáním, že my sami jsme tvůrci svého života, že každý jsme zodpovědný za své činy a tak jak konáme i dostáváme. Bylo mi 42 let a já měla pocit, že jsem dospěla………….